Březen 2013

Tajemství Velkého Vonta roku 2013

21. března 2013 v 21:21 | Poeme |  Homo politicus
Stínadla se bouří...Pátrá se po záhadě hlavolamu. Koho budete volit - Losnu nebo Mažňáka? I takto se dá popsat první přímá volba prezidenta ČR. Nebouřily se jen Stínadla, ale většina ČR. Záhada hlavolamu byla vyřešena v druhém kole. Nevolili jsme ani Bahňáka, ani Losnu, ale Em nakonec zvolen byl. Tedy Miloš...Zemanů. Rychlé šípy nám střílejí do peněženek, Mirky Dušíny jsme ztratily, teď tam máme Mirky Topolánky nebo Kalousky. Rychlonožka? To je každý přeběhlík. Kdo z vás přesně ví, v kolikáté straně je teď Vlasta Parkanová? A české politické strany...To jsou přímo bratrstva kočičích pracek. Zvlášť, když některé strany podporují někteří s jménem Kočka nebo i kočka dvounohá. :) A kandidáti na prezidenta? Od Jana Tleskače, tedy Fischera, který po prvním kole musel pouze tleskat vítězům, tady máme věčně bojovnou Haha bimbi...tedy věčně kandidující Bobo. Zatím Červenáček Grebeníček nekandiduje. Smutným faktem zůstává, že krásné žluté vontské špendlíky nahradily žluté placky s punkerským Karlem. Kdo umře dříve - punk nebo Karel? Jistě, notná dávka jízlivosti, ale dejme si otázku, jaké je Tajemství Velkého Vonta, když jeho předchůdce Široko si přivlastnil prupisku a nikoliv ježka v kleci? Teď máme (možná už ne) Ratha v kleci.


Trošku jsem zmutovala Jaroslava Foglara...Jedno je však jisté, naši politici rozhodně nejsou Hoši od Bobří řeky, ale Bobři od koryta :((



Josef Hora: Zpěv rodné zemi

19. března 2013 v 15:38 | Domov, 1938 |  Básně JINÝCH autorů
Země, země, stokrát pokoušená,
kolikrát
vídala jsi cizí ruce z věna
tvého lidu cáry rvát!
Krev a slzy tekly po tvé skráni,
mlčel hlas božího slitování
a jen smrt a jenom hlad
sily zrno do tvých lad.

Bůh a svět
postavili tě v svůj střed,
drtili tě v rukou jako květ,
jako kalich v střepy rozbili tě,
jako stromu zas ti dali zrát.
Mnich a voják bili, líbali tě,
trhali a látali tvůj šat.

Jako luna ubývající
mizela jsi za mraky svým dětem,
jako pecen, jehož krající
živila se vojska, jdoucí světem.
V rouchu rozbitém,
stála jsi, jen socha mezi kříži,
oslněna úsvitem,
jenž se ti vždy v blescích pouze blíží.

Věčný hřbitove,
věčná kolébko, v tmách zavěšená,
z jámy morové
stokrát k slunci rozkvetla jsi zas,
jako žena
plná krás,
tisíckrát jsi počala a nesla
děti na klíně a v polích klas.
Vidím tě, loď, úder tvého vesla,
kterak staletími veze nás.

Modrou legendou jsi kvetla, země,
nad mým rodným krajem prostřed Čech.
Hora Říp se skláněla tam ke mně,
jako matčin prs a sladký vzdech.
Jak polibek na ústech
chutnala jsi po ovoci sadů,
v stínu hájů, v světle vinohradů.

Kolikrát
rozkvetla jsi rádlem rodných lánů,
zpěvem jitřních kohoutů v svých zdech,
tancem žen ve vůni tymiánu,
závratí a láskou v dívčích snech.
Rody jdou
přes tvá pole, obtěžkaná prací,
do dílen, v nichž syčí kujný kov.
V dětský smích, v zpěv mlýnských kol se ztrácí
vyhaslý hlas mrtvých, nářek vdov.

Kolikrát jsi plavně vyzpívala
rodnou řečí zdar svých hrdých hlav,
kvetla slovem, do něhož se vťala
myšlenka, jak do propasti splav.
Kvetla slovem, sňatým se rtů máje,
modrou nocí snů, jež bezesná je,
v jejichž loktech touha uchvátí
lidská srdce strašnou závratí.

Kolikrát,
do věčnosti slova zahleděni,
synové tví v šepotu tvých šťav
předli v přísném opojení
Bohu zlatohlav!

Tak jsi kvetla, kvetla slovem božím,
za svým chlebem lopotíc se hložím,
ruce krvavé a v očích sen
království, v něž vejdou dobří jen.

Kolikrát,
otevřena dokořán,
pod kopyty armád jsi se chvěla!
Zastíněna meči ze všech stran,
jako rána krvavá jsi zela.

Kolikrát
pospíchala muži od svých brázd
šturmovat a s okovanou zbrojí
bránit vlast!
Jako včely v pohněvaném roji
proti kříži kříž a s mečem ohnivým
nesli do ciziny plameny a dým.

Kolikrát
krutí k sobě, bratr bratra bili,
rozděleni evangeliem.
Ve tvých hvozdech lační vlci vyli,
o plášť chudiny rval se tvůj sněm.
Tehdá Antikrist v svém pyšném chvostu
tebou šel jak po služebném mostu
léta, staletí.

Ty však, znovu rodíc ve svém hloží
pokorné a vzdorné děti boží,
pučela jsi v nové okvětí
v sladký jazyk domoviny,
pršící jak modrojas
nad vrchy a nad roviny.


zdroj: http://www.eridanus.cz/Zeme(2/mapa/Evropa/Vy(1chodni(1_Evropa/C(2eska(1_republika/Kultura/Literatura/Hora_Josef/Zpe(2v_rodne(1_zemi.htm

Celá v nás,
stokrát k slunci rozkvetla jsi zas,
zraješ k ránu rádlem plodných lánů,
tancem žen ve vůni tymiánu,
modlitbou, jež se rtů uniká mi
jako pramen pod horami,
hudbou snivců, symfonii žalu
nad hrobami žebráků a králů,

písmem moudrých, zasednuvších v radu,
melancholií mlh v listopadu,
krokem vojsk, jež putovala světem
k tvému jaru s biblí, kulometem,
kovem měst a robotnickým dnem.

A tak jdem
mrtví, živí, nezrození,
nekonečné pokolení.
Z bouřných mraků nad světem
stoupáš s námi, ostrov štěstí,
nekonečný život náš,
na němž je nám růst i kvésti,
držet stráž.










Objevy sezóny 2012/13

16. března 2013 v 17:11 | Poeme
Jaka Hvala ze Slovinska

Andreas Wellinger z Německa




Lauri Asikainen z Finska


Stefan Kraft z Rakouska

Kaarel Nurmsalu z Estonska

16. března 2013 v 17:02 | Poeme
Na obrázku K. Nurmsalu a citát od Konfucia...Myslím, že tento skokan se začíná chystat na útok předních příček...možná