Září 2012

František Halas - Zpěv úzkosti (Torzo naděje)

21. září 2012 v 22:34 | Poeme |  Básně JINÝCH autorů
František Halas: Zpěv úzkosti

Kolikrát verši můj
kolikrát klopýtals
v bolesti lásce žalu mém
soukromém
kolikrát verši můj
kolikrát tancovals
Teď krokem zbrojným
verši můj
pochoduj
Pěšáckým rytmem zněte slova
úzkostí šikovaná
Té úzkosti dvanácté
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
Viděl jsem slzy v očích žen
Viděl jsem pěsti zaťaté
Počkejte málo málo jen
však vy nás poznáte
Ty vládkyně moří všemocná
to moře slzí naše je
ovoce hněvu rychle zrá
už řinčí kotva naděje
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
Ty Francie sladká Francie
kde je tvá čapka Marianno
Sluneční štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ano
Je noc a v krytech zákopů
tep krve země zní
za tebe světe za tu Evropu
stydí se voják poslední

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
Pole naše křičí Zrada
Lesy naše hučí Hanba
Řeky naše šumí Zrada
Hory naše bouří Hanba
Ticho teď ticho Stoupá Hlas
Ó duše lidu jak koktalas
Geni Genie země naší
na na křídlech tvých
je plno plno slzí
Geni Genie země naší
v hodinách zlých
meč tvůj ať zvoní brzy
(Torso naděje)

Plamínek svíčky

21. září 2012 v 14:36 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Plamínek svíčky matně dohořívá,
v mém srdci žal pomalu dozpívá.
Svíčka ztrácí svůj knot,
já stále hledám seznam mých hodnot.

Svíčka pálí, když si pozor nedáš,
marně oči k nebi zvedáš.
Vůle k životu, strach z plamene,
máš pocit, že tvé srdce bylo stvořeno z kamene.

Plamínek svíčky se mění ve tmu hrozivou,
teplo z ní se ztratilo, cítím zimu mrazivou.
Hledám zápalku a novou svíčku,
pociťuji strach na očním víčku.

Venku trochu mrholí, vlci straší v dáli,
jakoby se mým obavám zlomyslně smáli.
Své sny schovávám do Pandořiny skříně,
nechci přemýšlet o ničem a hledat pravdu ve víně.

Svíčka zahřívá mé ruce,chlad zůstal jen v nitru,
mé myšlenky prosí, ať se noc přiblíží k jitru.
Plamen opět pomalu a jistě usíná,
mého těla se strach opět ujímá.

Nesmíš zhasnout, plápolej dál, naděje poslední umírá,
strach mé tělo ve tmě naprosto utýrá.
Ne, nesmím se bát, plamen nezhasne, musím věřit,
jeho věčná síla mě musí najisto přesvědčit.

Schován

21. září 2012 v 9:10 | Poeme |  Básně (má tvorba)
V mé malé kleci, jménem život, poklad schován,
tomu červenému živočichovi - srdci - maraton darován.

Moře slz čekají na svou poslední pouť,
tvůj duch se chce osvobodit ze společenských pout.

Dech po vůni máty, mění směr,
tvé myšlení se chce zbavit všech pověr.

Schován byl k tobě do těla rebelský závan,
když nemůže ven, náhle v těle vykoná pořádný průvan.

Čekáš, až se probudí k životu ta neznámá touha,
její život jepičí, marná snaha pouhá.

V nitru boj dobra se zlem, věčná válka,
přirozený pud, který nezná slovo morálka.

Uschováno v tvém nitru jak poklad vzácný,
ve své podstatě jen kýč velmi laciný.

Zlo či dobro? Kážou jedno, konají opak,
tvůj duch neví, co si vybrat pak.

A tak se ztrácím v době zrad,
nepomůže nic, ani kniha nesmyslných rad.

Schovávám v sobě klady i zápory, jako každý z nás,
snažím se nebýt ovcí, těžko - podobná každému z vás.

Homo sapiens schovává zlo ve svém nitru navěky,
je to náš kříž, na to neexistují žádné léky.

NORA

5. září 2012 v 11:20 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Žila byla kdysi dívka Nora,
znala ji celá obora.
Celá obora si o ní povídala,
komu všemu svou lásku dala.

Nora, veselá dívka s přáním lásky,
záviděly ji všechny místní krásky.
Kolují o ní a jejím životě neskutečné skazky,
kde, kdy a proč si koupila laciné podvazky.

Červené vlasy, rozhněván býčí duch drben,
za dva měsíce má vlasy tmavé jak eben.
"Neví, co chce!," křičí jedna z davu,
zapomíná na svou přebarvenou hlavu.

"Je to čarodějnice!," křičí jiný, sám nemrava,
tak se z krásné dívky stane pro drby potrava.
Nora smutně hledí, chce odejít pryč,
hledá stále od štěstí malinký klíč.

"Je zmalovaná jako lehká žena ze silnice!"
Křičí někdo z davu, někde uprostřed ulice.
Nora pláče, nechápe lidskou zlost,
v tomto městě je zřejmě nezvaný host.

Tak si bere kufr a odchází...
"Přiznala se...už víme, kde se pravda nachází!"
Řve lůza, která o svých problémech nemluví,
raději druhé, než sebe, pomluví.

Ty, co ji očerňuji z magie, si samy věští karty,
aby pomluvy odešly pryč, nedávají si pozor na rty.
Ubližují lidem, kteří mají své chyby, ale ne ty o kterých hovoří,
mýty a legendy, většinou hodně špatné, o nich tvoří.

Nora si odchodem nepomohla, v jiném městě, jiné klepny,
pomluvy bolí a řežou do každé každičké tepny.
Noro, Noro - lidé jsou všude stejní, nemůžeš to změnit,
ignorovat a nechat být, jejich duše nejdou vyměnit.

Nero

4. září 2012 v 11:48 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Nero, postrach ulic Říma,
křesťanům se strach na duši ujímá.

Nero posedlý touhou být hvězdou,
nevydal se zrovna správnou cestou.

Jeho krutovláda zůstala v paměti lidstva,
vzpomínky na jeho nejrůznější zvěrstva.

Zabití matky a manželky, sám génius umění,
příběh starodávný, každý zná jeho znění.

Myslíme si, že už ho dávno odnes prach,
Řím se zhroutil, zmizel ten bezcitný vrah.

Jenže následovali další, bez jména Nero,
ovšem také nastolili v historii temné šero.

Od dob římských se leccos změnilo, lidé nikoliv,
diktátor si pořád myslí, že může cokoliv.

Když věštec věští příchod tyranů k vládě,
nemůže se splést, znovu se narodí bezcitné mládě.

Nero byl mladíčkem, když se stal císařem,
byl vše - jen ne dobrým vladařem.

Teenager na trůně, to nemůže nikdy dobré být,
závan moci, místo srdce kámen a rozum si nechal vzít.

Tyrani byli, jsou a budou, Nero už je jen legenda krutosti,
nezapomeňme, že pořád žijí mezi námi lidé bez kapky lítosti.