Listopad 2011

Nemožné je jen to, čeho se sami vzdáme...

11. listopadu 2011 v 11:59 | Poeme |  Příběhy obyčejného šílenství
Ráno človělk vstane a nadává, že zase musí vstát. Patřím do této skupiny i já. Jenže jsou lidé, kteří už seneprobudí a tak bychom měli být spíše vděční za nový den za další příležitost něco dokázat. Mnoho z nássi však myslí, že může dokázat jen velmi málo. Většina z nás si myslí, že mnoho věcí je nemožné udělat. Otázkou zůstává, jestli nám nebrání naše stanovisko to udělat? Před více než sto lety bylo nemožné, aby člověk létal. Bude to víc než sto let, opomenula jsem horkovzdušný balon. Prostě kdysi bylo nemožné létat. Bylo nemožné se podívat do vesmíru. Mnoho věcí bylo nemožných. Ale člověk se rozhodl, že to dokáže....a dokázal to! Nejde o to, jestli můžeme danou věc udělat nebo ne. Jde o to, jestli to chceme nebo nechceme udělat. Když nechceme, tak je vlastně skoro všechno nemožné- Nechci nikoho nutit do něčeho, co nechce. Mnoho věcí je riskantních. Nebezpečí je příliš velké. Za touhou létat je mnoho zmařených lidských životů. Stejně jako za tsouhou dostat se do vesmíru. Přesto se lidé nevzdali. Důležité je senevzdat. Hodnocení, jestli na to mám nebo ne může být špatným. Máme na všechno. Jen nemusíme nutně riskovat život, když nechceme. Nikdy však neříkejme, že něco nejde nebo že je to nemožné. Existuje mnoho lidí, kteří dokázali, že jde všechno. Myslím si, že nejdůležitější jev vůle a naděje. Co vy? Myslíte si, že je opravdu něco nemožného?

Den vítězství

9. listopadu 2011 v 20:00 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Vyhrát chce každý z nás,
Vyhrát - to jediné, co chceme znát.
Kvůli výhře dokážeme druhému zlomit i vaz,
přestáváme se na ohleduplnost ptát.

Vyhrát, být nejlepší, to je naše snaha,
o výhře sní každý, za každou cenu.
Při snaze o výhru se ukáže naše povaha,
jde o výhru a následnou odměnu.

Až vyhrajeme, tak chceme slyšet oslavné písně,
až vyhrajeme, všichni nás budou obdivovat.
Výhra při podvodu - čin bez tísně,
nikdo se nebojí, snad nechce ničeho litovat.

Výhra nás nutí jít dál, nutí nás bojovat,
s hrdostí i bez ní na tváři,
měli by jsme nekalým záměrům vzdorovat,
jinak zvítězíme jako lháři.

Nevyhrajeme, nýbrž necháme se oklamat vavříny,
necháme se rádi oklamat, nikdo to přece neví.
Hřeje nás sláva, zapomínáme na duševní splíny,
víme, co chceme - být praví či leví?

Sníme o rozkoších vítězství, vyhrávat dál,
sedět v křesle vítěze, sladké a opojné, pořád tak žít.
Každý z nás se poraženým už někdy smál…
neuvědomuješ si, že porážka čeká na tebe, budeš taky bit.

Ti, co prohrávají, vlastně nemají, co ztratit,
vítězové ztratí vše, i ten pouhý odlesk slávy.
Chtějí za každou cenu vše zpátky vrátit…
nejde to, zlatá medaile zmizela, jak zeleň u trávy.

Ach, ty jenž si upadl a nemůžeš vstát,
své hříchy můžeš přeci napravit.
Přijde den vítězství, nemusíš už nikomu lhát,
vyhraješ sám nad sebou, pak máš důvod slavit.

Při své cestě se naučme i prohrávat,
smát se i při ztrátě, pak dáš ostatním svůj vzor.
Prohra tě naučí, že se nemáš prostě vzdávat,
život sám - vítězství nejvyšší, rozšiř svůj obzor.

Neplač, nevzdávej se, už si skoro v cíli…podej ruku výherci,
dívej se mu zpříma do očí, usměj se a s nim slav,
život mění naše pozice, jsme jen herci,
vítězem můžeš být každý den, když nebudeš následovat dav.

Vyhrávej, prohrávej…neboj se porážky,
boj se výhry, ta odnáší soudnost.
Nezapomeň jít dál i bez urážky,
nepotřebovat vítězství…..i to může být přednost.

Zpověď

4. listopadu 2011 v 10:23 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Zpovídám se, nic víc,
za svitu měsíce, za svitu svíc.
Zpovídám se ze svých hříchů,
ve své duši, v nekonečném tichu.

Zpovídám se z nekalých úmyslů,
kdy jednáme jako zbavení smyslů.
Zpovídám se a bojím se, co řeknu,
ať mě má upřímnost nestáhne ke dnu.

Zpovídám se ze svého strachu,
bojím se každodenního krachu.
Zpovídám se z hříšných myšlenek,
kterými se prezentujeme navenek.

Zpovídám své bijící srdce každou chvíli,
chtěla bych, ať neustále sílí.
Zpovídám se, ach zpovídám,
někdy ani netuším, co všechno povídám.

Z žalu nad sebou vznikne ze zpovědi fraška,
někdy plná neupřímnosti, připomínáme šaška.
Se smíchem zpověď nevyjádří nic nového pod sluncem,
schováváme se a snažíme se být pulcem.

Nevím, proč bych se měla dál zpovídat,
na svou černou duši se sebekriticky dívat.
Nikdo z nás to neumí, proč bych to vlastně já měla umět?
Nechci se se lží na sebe bezvýznamně čumět.