Říjen 2011

Bulvarismus

24. října 2011 v 20:20 | Poeme |  Příběhy obyčejného šílenství
Bulvár. Novinářský vir všedního dne. Většina z nás už tento "kachní" tisk držela v ruce. Většina z nás ví, co se právě teď děje s Ivetou Bartošovou, Vendulou Svobodovou, Lucii Bílou nebo Helenou Vondráčkovou. Třešničkou na tom pomylsném dortu už pak je jen to, že ti, co tyto články čtou, obvykle tyto řádky také komentují. Jinými slovy komentují životy jiných. Smutné je, že vlastní životy většinou nekomentují.
Existuje však ještě jeden správný dotaz. Jsou tyto informace pravdivé? Určitě jste už slyšeli rčení "na každém šprochu, pravdy trochu". Jenže... Když teď napíšu,že Karel Gott je gay a řeknu, že mi to řekl jeden jeho JISTÝ známý, bývalý milenec, tak se mohlo stát následující: 1) Skutečně mě (pokud bych pracovala v bulváru) navštívil někdo, kdo skutečně byl milencem Gotta a je to skutečně pravda podle různých důkazů. 2) Skutečně mě (jako novinářku, což nejsem, jen se nad tím zamýšlím) navštíví někdo, kdo bude tvrdit, že byl milencem Gotta, ale nemá spolehlivé důkazy a tak to vypadá, že si to vymyslel. Novinářka to stejně napíše, protože si řekne, že přece by si tento pán nevymyslel. 3) Paparazzi vyfotí Gotta v blízkosti nějakého muže. 4) Novinář si to celé vymyslí jako teď já, samozřejmě, že může spojit tuto fantazii s dalšími body. 5) Vymyslí si titul, další den napíše další článek, že má svědka, další den paparazzi útočí... A teď babo raď, co s tím? Obyčejného člověka absolutně nezajímá, jak novinář k dané informaci přišel. I kdyby zlomek z toho, co píšou byl pravdivý, proč by se tím měl člověk krmit? Každý má svých problémů dost.
Přišla jsem na to, proč lidé bulvár čtou. Není to ani z nudy, ani ze zábavy. Lidé prostě závidí slavným a bohatým jejich majetek, krásu, intelekt nebo talent. Když se jim nedaří, tak z toho mají pochopitelně radost. Ti méně závistiví si možná řeknou, že nejsou jediní, kterým se nedaří. V horším případě na ně plivou zlou krev. Neříkám, že já se o to nezajímám, ale vyhýbám se tomu. Někdy něco okomentuji, ale to jen, když to někdo načne. To, že vyhrál Gott dalšího Slavíka je mi v celku po stránce mediální jedno, já to spíš beru za mínus pro ohodnocení jiných umělců, kteří v současnosti mají větší činnost než Gott, který sice vydal novou desku, ale o jeho nové songy rádia evidentně zájem nemají. Anděla (nehodnotí diváci, nýbrž odborníci) získal snad jednou a to za celoživotní dílo. MYslím, že něco podobného by se mělo zavést i v Slavíkovi a dát šanci i mladším. Netvrdím, že je tato anketa zmanipulovaná a myslím, že Michal David neměl odstoupit. Nevadí mi písničky Heleny Vondráčkové, ale vadí mi, když někdo o svém repertoáru hovoří, že je to "národní bohatství", vyzní to v kontextu celkem divně. Nevadí mi, že Barotšová se vdává a rozvádí, ale vadí mi, že nás tím noviny krmí až do aleluja. Bohužel mám pocit, že nemusím ani otevřít bulvár, abych se dozvěděla, co zase dělá Bartošová. :( Na Primě mají VIP zprávy, což je bulvár v tv, na internetu je plno bulvárních zpráv....Já se tomu chci kolikrát vyhnout, ale někdy to nejde. Občas si z nudy něco přečtu, ale někdy se směju nad hloupostí novinářů, když řeší rozkroky interpretek, vylezlé ňadro apod. Kam jsme se to dostali? Že by do století bulvarismu?:(

Ding dang dong

20. října 2011 v 0:00 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Buší zvony, buší, buší,
nikdo neví, co naši duši sluší.
Hřmí, v mracích hřmí, hřmí,
každý chce znát, co se vlastně smí.

Cinkot malých zvonečků, cinká, cinká,
naivní dítko zatím spokojeně spinká.
Bouchání do dveří, buch, buch,
co chce vlastně slyšet tvůj sluch?

Fouká vítr do květin, fííí, fííí,
o čem dítko vlastně sní?
Kapky vody padají, kap, kap,
být stále slušný a čestný chlap.

Slyšíš bzučet mouchy, bzum, bzum,
doba strašná, raději vzít rum.
Tikot hodin trápí tě, tik tak,
svět vytváří z tvého nitra vrak.

Bory šumí v naší hymně, šum, šum,
chtějí ti sebrat rodný dům.
Kachny kdákají kvak, kvak,
vyvíjejí na tebe neuvěřitelný tlak.

Zbraně střílejí, bang bang,
dnes má nejvyšší moc kdejaký gang.
Zpíváme si la la la,
posedlost penězi nás popadla.

Ctrl + C, Ctrl + V, Delete -
mysl a hlava pouhého selete.
Dochází zvuků ruch, balada nesmyslů končí,
každý své duše dávno nerad venčí.

Buší, cinká, tiká a nás to ruší,
smutek ze světa nám přeci nesluší.
Konec zvonec, nechme to být,
z vývoje v naši zemi - buď se zabít.....nebo jen opít!

Báseň - 1989

19. října 2011 v 17:38 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Byl červenec 1989, já se narodila,
nyní to zapíšu do svého díla.
Já se narodila, státní systém umíral,
nové perspektivy nám kojencům otvíral.

1989 - rok přelomů a nadějí,
miminka o politice nic nevědějí.
my, slintající kojenci na prahu nového státu,
nesnili jsme o komunismu a jeho pádu.

Dudlík v puse a naše budoucnost růžová jak peřinky,
nakonec dopadla jinak - jako posrané plinky.
1989 - ach, kde jsou ty časy,
tenkrát nás nezajímaly politické hlasy.

1989 - doba předělů, doba revoluční,
má revoluce byla zbavení se šnůry pupeční.
Plakali jsme kvůli jídlu a čistým plenkám,
dnes se obracíme k pivním sklenkám.

Zpívali nám ukolébavky k dobrému spaní,
teď nám pohádky vykládají v televizi, snad bez lhaní.
1989 - sraní do plenek a nikomu to nevadilo,
dnes sereme na politiku, to se nám to podařilo.

1989 - sáli jsme mléko od maminky,
teď musíme vysát jen své peněženky.
1989 - černá naše minulost, snění o lepším státě,
chtěli jsme se mít fajn, mít se jak ve vatě.

1989 - neuměli jsme mluvit, teď to umíme ještě méně,
když se rozhodujeme na volebních lístcích o jméně.
Leželi jsme v kočárku, občas zařvali,
nyní bychom naší "růžovou" budoucnost,politiky,vyhnali.

Boj je boj, sametová revoluce nám lepší časy nepřinesla,
jenom naše bezstarostné dětství do ztracena odnesla.
Rok 1989 bude navždy časem plínek a dudlíků,
příchodem nových politických oslíků...

Jan Kollár: Znělka č. 241 (Slávy dcera)

18. října 2011 v 18:15 Básně JINÝCH autorů
Pracuj každý s chutí usilovnou
na národu roli dědičné,
cesty mohou býti rozličné,
jenom vůli všickni mějme rovnou;

bláznovství jest chtíti nemistrovnou
rukou měřit běhy měsíčné,
jako k plesu nohy necvičné
pokoušeti pro pochvalu skrovnou:

lépe činí ten, kdo těží s málem,
atoje věrně na své postati,
velkýť je, buď sluhou nebo králem.

Často tichá pastuchova chyška
více pro vlast může dělati
nežli tábor, z něhož válčil Žižka.


Kollar jan.jpg portrét Jána Kollára

Nobelova cena míru

17. října 2011 v 21:48 | Poeme
Nejdříve bych ráda vymezila slovo mír. Většina z nás si pod pojmem mír představí stav, kdy většina států světa jsou v stavu, kdy neválčí. To je význam v tom širším smyslu, ale když si chceme tento ideální stav představit pod drobnohledem, musíme si uvědomit, že válka je velký spor dvou či více států. Důležitý je pojem spor. Každý z nás ve svém životě už zažil nějaký spor. Nebo ho právě zažívá a dozajista ho ještě zažije. To je právě dílčí okamžik pro slovo mír. Když neumíme vycházet se svými sousedy či dokonce příbuznými, tak těžko můžeme chtít, aby existoval mír světový. Vypadá to, že člověk má dar neexistovat bez sporu. V tom malém měřítku se nejedná o tak závažný problém. Dojde k hádce, osobní nevraživosti, pomstě, apod. Samozřejmě je to často velmi bolestivé. Jenže zajímají se dějiny o tyto dílčí problémy? Víme, že za druhé světové války zemřelo x milionů lidí, ale dílčí lidské problémy už nikoho tolik nezajímají, pokud se teda nehovoří o panovnicích a významných osobnostech. To bylo vymezení slova mír. Nyní k samotnému ocenění Nobelovy ceny za mír. Když nedokážou obyčejní lidé vytvořit mír mezi sebou a blízkými lidmi, jak mohou míru dosáhnout známí lidé mezi velkým počtem obyvatel? Pokud se to povede, stejně daný mír je dočasný, takže jeho ocenění ztrácí svou podstatu. Navíc ne každé ocenění touto významnou cenou je spravedlivé. Založení Červeného kříže je vysoce humánní záležitost, ale jedná se tu o mír? Vždyť pomáhají raněným ve válkách. O nějakém míru se nejedná. Barack Obama - za co vlastně získal tento titul? Jen za to, že je černoch a stal se prezidentem USA? Vždyť je to jen vykalkulovaná hra vysoké politiky. Nic tak zásadního v daném roce nevykonal, aby si tuto cenu zasloužil a v době, kdy mu osobně byla předána, poslal další vojáky do Afghanistánu…Nechápu. Chápu ocenění za literaturu, fyziku, chemii, ale nechápu ocenění míru. Možná jsou lidé, kteří přinášejí dobro a dokážou usmířit lidi, ale pokud vyhraje cenu někdo, kdo nedokáže ukončit válku a ještě pošle další vojáky do války, tak nezasluhuje jednak cenu a pak znevažuje ostatní oceněné, kteří si to možná zaslouží víc než on. I když… U každého z oceněných můžeme najít něco, co nám nesedí. Každopádně si myslím, že není správné soudit kdo dokázal vytvořit mír, když většina z nás se hádá o prkotiny se sousedy. Ten, kdo to nedělá by si jistě ocenění zasloužil, ale jak víme, že to nedělá? Možná by bylo lepší, kdyby si sami lidé volili své mírotvůrce, ale všechno se dá zmanipulovat, tak nevím, jestli by nebylo lepší tohle ocenění zrušit a nebo vytvořit pravidla toho, kdo by měl být oceněn tímto oceněním (netuším, jestli něco takového vůbec existuje nebo nikoliv). Co Vy? Jak se díváte na Nobelovu cenu míru?

Konfiskace

14. října 2011 v 11:20 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Můžou ti sebrat tvůj velký dům,
ale nemůžou se probourat k tvým snům.
Ukradou ti tvé noty,
ale nemohou ti pozměnit tvé hodnoty.

Zabíjejí lidi kolem tebe,
tvé myšlenky nemohou poslat jen tak do nebe.
Berou i tvůj poslední majetek,
nemůžou ti vzít lásku, nadpozemský to statek.

Můžou ti vzít tvoji svobodu,
nemůžou ti vzít naději světlého bodu.
Mohou tě šikanovat,
nemohou ti však do hlavy zlo klonovat.

Můžou bičovat všechny části tvého těla,
nemůžou ti říct, co jsi vždy chtěla.
Nemůžou ti bez tvého vědomí nalinkovat život,
můžeš být kým chceš, třeba i Don Quijot.

Mohou tě klidně i zabít,
však tvé nápady, povahu a tajemství ti nemohou vzít.
Zkonfiskují vše, co je jen napadne,
když se jim postavíš, čelist jim spadne.

Nemůžou ti nic udělat, když sám nechceš,
myslí si, že jsi slaboch...snad nejseš.
Neboj se, i když ti řeknou už dost,
nevezmou ti nikdy tvou hrdost.

Konfiskace, jejich slovo legální,
moje maličkost, to tvé, co by mělo být normální.
Vzít můžou cokoliv se jim zachce,
když jsi odolný tvé vnitřní já ti nevezmou jen tak lehce.

Tak si sedni a nezoufej, že ti vzali majetek všechen,
nevzali ti zatím život, můžeš žít další den.
Žij, tak jak chceš ty, nedej na sobě dát strach,
vždyť z nich jde cítit zla pach.

"Zlo se vždy rodí tam, kde schází láska." HERMANN HESSE


A teď můj oblíbený zpěvák:


Dědečkovo slovo

10. října 2011 v 21:33 | Poeme |  Básně (má tvorba)
VZPOMÍNKA NA MÉHO DĚDEČKA!!!

Dnes by na tvém dortu 77 svíček hořelo,
něco se v mé duši sevřelo.
Sedím jen tak a vzpomínám,
na vše zlé teď už zapomínám.

Vidím pomyslných 77 svíček,
cítím, jak se mi derou slzy do víček.
73 svíček dohořelo do konce, 4 pomyslné v nás,
svět bez tebe ztratil mnoho krás.

Den za dnem, rok za rokem, snad bolest poleví,
mé duši se konečně uleví.
Bolest zůstává, sedím a tiše poslouchám,
v tvůj návrat stále doufám.

Mám pocit, že slyším tvé kroky,
které jsem neslyšela už roky.
Mám pocit, že slyším tvůj hlas
a že vidím každý tvůj stříbrný vlas.

Mám pocit, že tu stále vedle mě sedíš,
a se mnou do budoucna hledíš.
Slyším každé tvé slovo, ohlížím se a stále tě hledám,
slzy stékají a já hlavu k nebi zvedám.

Stále mi věříš a víš, že to dokážu,
ačkoliv kvůli každé prkotině pláču.
Neumím se povznést jako ty,
nikdy se ti nechvějí strachem rty.

Nebojíš se, plný odhodlání a s hrdostí,
vítám tě v duši s radostí.
Naše setkání, to jest jen duševní sraz,
život možná pokračuje, má však jiný ráz.

Musím se definitivně s tebou rozloučit,
z tvých slov se znovu poučit.
Zhasnu pomyslné svíčky,
jdu zase ven, žít a veselá, odhodím smuteční střevíčky.

Co se stalo, stejně nezvrátím,
s tebou se ve snech vídám, tam čas na chvílí vrátím.
Pořád mě držíš, nevědomky, nad vodou,
každou chvíli, každý den, jak roky jdou...

Mám pocit, že tento stav je mým srovnáním,
sama se sebou, s tvou smrtí vyrovnáním.
Sedím a zase čekám až se vrátíš číst mi pohádky,
bez jediného sporu, bez jediné hádky.