Srpen 2011

Můj příběh

29. srpna 2011 v 16:52 | Poeme |  Příběhy obyčejného šílenství
Napsat můj vlastní příběh je velmi těžké. Buď můžu napsatněco ze svého života, což může být velmi osobní. Nebo si něco vymyslet, ale pořád zde bude něco z mého života, protože nelze napsat něco, co člověk nezažil. Napíšu tedy prostě nějaký příběh. Obyčejný příběh lidského štěstí a neštěstí. Je jen na vás, aby jste zhodnotili, jestli je to můj život nebo ne.

Kdysi dávno seděl na lavičce pod lípou starý muž. Vlasy už mu zšedivěly, ale v jeho očích nešlo znát, že by zestárl. Pořád byl svěží a měl sílu pracovat a neustále se učit novým poznatkům. Jeho úsměv dokázal potěšit každého. Žádná nenávist, rozuměl si s každým. Člověk by si pomyslel, že někdo takový prostě existovat prostě nemůže. Jenže on prostě byl takový, že měl svůj vnitřní svět, kde nikoho nikdy nepustil. A v tom vnitřním světě měl řadu nepřátel, lidí, kteří mu ublížili. Své bolesti tam dobře dokázal schovat. Nikdy na něm nebylo patrné, že ho něco trápí. Slzy v jeho tváři jsem viděla jen jednou. To, když se všechno zhroutilo. Všechny jeho iluze a sny. Jeho představa o šťastné a vyrovnané rodině. Najednou byl prázdný. Jako kdyby neměl jeho život smysl a on měl umřít. Nedokázal se vyrovnat s tím. Navíc jeho dítě, nyní dávno dospělé, mu nevděčně nadávalo a vše vyčítalo. Nechtělo pomoci a on moc chtěl pomoci. Nevěděl, co má dělat, protože jeho dítě se nedokázalo vyrovnat samo se sebou. Věděl, že je duševně nemocné. Možná ho chtěl pochovat jako malé děťátko, aby bylo opět šťastné. Jenže dítko jeho signály neumělo přečíst, sobecky cítilo, že jemu je ubližováno. Navíc i jeho vnoučatům nebylo dvakrát dobře. V tu chvíli jim jeho pomoc byla dobrá, ale ani ona nebyla bezchybná. Starý muž se ocitl v naprosto zoufalé situaci. Neměl se komu zpovídat, rodina nefungovala a jeho žena nedokázala vnímat nic než vlastní problémy. Navíc neustále připominala to, že co se stalo je hrůza a je to chyba toho a toho. Opět si sedl na lavičku pod lípou, ale už skleslý, bez života v očích. Utrápený. Sám. Tak se tak sám utrápil. Uschnul jako stará vrba na stráni. Možná se sám rozhodl, že zemře. Žádnou sebevraždu nespáchal. Prostě andělé cítili, že musí odčinit tuto nespravedlnost. Musí ho pomstít a tak den před Štědrým dnem všem naznačili, že Vánoce jsou jen sakra komerční svátky. Nikdo si neváží toho, když mu přijede na Štědrý den rodina. Těší se až všichni odjedou a budou mít zase svůj klid...a dárky. Jenže co z dárků, když člověk zůstane sám a nemá si s kým povídat. Nikdo nerozuměl mému srdci jako ten starý pán. Náhle všechny dárky ztratily smysl. Vánoce už nikdy nebudou takové jako kdysi. Lavička pod lípou bude už navždy opuštěná, i když tam bude sedět plno lidí. Všichni říkali, že čas otupí bolest, ale to není pravda. Když vám chybí jen jeden jediný člověk, máte pocit, jako by byl vylidněný celý svět. Věřím tomu, že starému pánovi je u andělů dobře...

I tak může vypadat "Můj příběh"... Když dostávate dárky, nedívejte se na ně s pohrdáním, že jsou levné. Berte to, že vám chtěl někdo udělat radost, vyjádřit svou lásku a zanechat památku na svou osobu. "Můj příběh" je dárek pro starého pána, který si to už přečíst fyzicky nemůže, ale kdo ví, třeba je mým strážným andělem a někde tu pořád je...

Rodinný portrét

23. srpna 2011 v 22:12 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Portrét visí na stěně pokoje,
na něm je zobrazená rodina moje.
Úsměvy,ruce na ruce, šťastné pohledy,
kdy o Vánocích všichni zpívali koledy.

Ta fotka zde visí řadu let,
za tu dobu se změnil celý celičký svět.
Změnila jsem se i já, vlastně i celá rodina,
nepamatuji si, která to vlastně byla hodina.

Úsměvy na fotkách klamou, pocit bezpečí,
z depresí se ted všichni léčí.
Křik, hádky...a trápení,
rodinný portrét je nyní dobrý na topení.

Hodit do ohně, možná zapomenout,
či z něj udělat pro cukrovinky kornout?
Rodinná pohoda jako pravěk dávný,
láska jako čas zašlý, kdysi tak slavný.

Řev, nadávky a věčné lhaní,
i to je usmívající se z fotky paní.
Alkohol,ústrky a tahanice,
pán zavírá od štěstí okenice.

Dítka povyrostla, dívka zkrásněla,
chlapec zmužněl, zkrátka dospěla.
Jen teď bez úsměvu, s tupým zíráním,
pozorují svět, který jejich srdce naplnil lhaním.

Rodinný portrét dávno zšedivěl,
pocit štěstí v srdci zrezivěl.
Hledání ztraceného času,
však už nikdy nenajdeš zpáteční trasu.

Tentam je loňský sníh,
už jen na fotkách zbyl milý smích.
Vše krásné se měří jn ve vteřinách,
snít o tom hezkém můžeme už jen v peřinách...

Jsi perfektní

23. srpna 2011 v 19:02 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Ne, nejsem perfektní, mnohé mi chybí,
to, co se většině lidí líbí.
Dokonalost hledáme jako Svatý grál,
i přes anorexii se pro ní každý dral.

Proč prahnout po něčem, čím nejsem?
Snem o dokonalosti, jsi jeho vězněm.
Ale neexistuje, tak proč o ní stát,
raději se o svou identitu bát.

Každý jsme originál, proč být kopie,
která se při prvním nezdaru jen tak opije.
Dokonalá iluze se zdá být tím pravým,
však platíme obvykle zdravím drahým.

Buď perfektní podle sebe,
vymysli si vlastní dokonalé nebe.
Zakřič:"Jsem kurník perfektní,jen jste slepí!"
Do vlastních niter kritikové nehledí.

Ti, co kritizují jsou horší než vaše ego,
je to pravda, ačkoliv si to nemyslí kdekdo.
Mít se rád je největší dar,
každý ho hledá, věř, že i car.

Jsem kurník perfektní, nestydím se za to,
že jsem perfektní jen pro sebe, co říct na to?
Lepší být pro sebe, pak jsem svá,
ne jen hloupá hračka tvá.

Velký zadek, malá prsa - no a co má být?
Lepší to, i s tím se dá normálně žít.
Raději břicho než umírat hladem,
velká duše než dokonalé tělo, to má být kladem.

Trhám dívčí časopisy a podobné nesmysly,
jen za komerčním účelem, dámy, vyšly.
Žádná z těch rad nefunguje bez tvé spokojenosti,
dívám se na ně se vší lhostejností.

Jak sbalit kluka - deset triků,
udělej jen pár duševních cviků
a žádné rady nepotřebuješ,
ulovíš, jen když o sobě nepochybuješ.

Žádné malování z tebe krásku nevytvoří,
výstřihy samy o sobě hovoří.
Vše podle sebe dělej, neměj strach,
časopisy jsou tvého sebevědomí vrah.

Perfektní jsme každá ve své výjimečnosti,
taky díky své nenalíčené obyčejnosti.
Celulitida mě netrápí, protože jsem duševně bohatá,
nebojím se na sebe dívat, když jsem nahatá.

Kosti mi nevylézají, žiji jak se dá,
každá bolístka se přece nějak poddá.
Kurník jsi přece perfektní žena,
nepadej nikdy před nikým na kolena.

Nezoufej, ze svých vad,
neřiď se podle pochybných rad.
Byla jsi, jsi a budeš vždy úžasná a dokonalá,
před nikým se neponižuj a nebuď duševně malá.


SONG, KTERÝ MĚ INSPIROVAL:


Únava

22. srpna 2011 v 12:29 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Jsem unavená, bez síly a radosti,
nemám chuť a mám všeho už dosti.
Sedím, unavené oči se zavírají,
smutek a jeho ledy snad někde v duši roztají.

Mramorové sochy, ptačí křídla a svět,
vše se vejde do pár prostých vět.
Jsem unavená a nevnímám,co kolem se nachází,
mé sny a touhy mají kufry a odchází.

V klubíčku sedím,s unaveným prostým úsměvem,
s nepořádkem v srdci a ušpiněným duševním oděvem.
Jsem unavená, nemám sílu se prát,
mramorové sochy, pampelišky a vítr mohl vát.

Nevidím, neslyším, nevnímám,
vzpomínky v hlavě si přepínám.
Jedna špatná, druhá dobrá,třetí bez chuti,
duševní bol, který jde jen tak, bez obutí.

Mramorové sochy, ohně pálení,
sladkých snů neustále mámení.
Jsem unavená a nemám potřebu nic mít,
nemám sílu ani vstát, ani spát, ani nikam jít.

Unavené oči nemohou spát,
unavené ruce nemůžou ani psát.
Ten poslední dopis a pak odejít,
snad někde šťastná, bez únavy žít.

Mramorové sochy se boří,
ptačí křídla kdesi hoří.
Křik umírajícího ptáka a nic víc,
nyní už na onom světě, zná rub i líc.

A já...já to nevnímám, unavená,
bledá, naštvaná, naivně zasněná.
Bolavá duše, bolavý vztek,
řešením je jedině útěk.


Jsem unavená a nemůžu už ani dál pokračovat,
neustále v sobě žal a vzdor potlačovat.
Neumím...neumím žít,učit se to ani nechci,
ať mě nechají být, ti prolhaní lovci.

Mramorové sochy spadly,
na tisíce malých kousků se rozpadly.
Vstávám a zkouším se všemu postavit čelem...
ale padám, co jiného s unaveným tělem?

"Pravá únava je z nevědomosti, protože ta je nemocí duše. Osvobodit se od ní znamená záchranu, věčný klid a stálou rozkoš." AVICENNA

Sudička

18. srpna 2011 v 11:54 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Narodilo se uprostřed noci dítko,
na tobě je, jestli bude hodné nebo kvítko.
Přicházíš k jeho kolébce,
na jeho čerstvé vlásky ho hladíš lehce.

Tvá vrásčitá tvář se usmívá,
dítě se na tebe bez bázně dívá.
Co mu budeš do života přát?
Bude se pořád tak bezstarostně smát?

Jsi hodná nebo zlá? Jak to můžeme vědět,
když tě nikdo nikdy neviděl u kolébky sedět.
To mi jen z pohádek víme, že snad existuješ,
že snad naším dítkům osud zvěstuješ.

Někdy jsi přišla přát jen kruté chvíle,
někdy ke štěstí musel každý ujít dlouhé míle.
Proč každému přeješ jiný osud?
Cítíš vůbec nějaký stud?

Díváš se na všechny dítka stejným pohledem?
Nebo někoho spaluješ ohněm a jiného ledem?
Stojíš nad dítkem a věstíš mu nemoce,snad i lásku,
jeho život možná bude občas viset jen na vlásku.

Některé máš ráda více,
štěstí jim pak neustále líbá líce.
Ostatní unavení a zničení, chtějí umřít,
když jsi osud věštila, tvé srdce nenávistí muselo vřít.

Přemýšlím, jaké věno jsi dala mému osudu,
někdy si připadám jako uzavřená v sudu.
Jen tak plavu po vodě,
přemýšlím, jak moc je život o náhodě.

Sudičko, co jsi mi vlastně nad kolébku přála?
Možná bych i duševně pookřála.
Těžce se vypořádávám s tvým prokletím,
někdy ke dnu padám, málokdy nahoru letím.

Nahoru se podívat bývá těžké,někdy stačí zvednout hlavu,
však častěji v bahně díky tobě plavu.
Nevím, proč a důvod ani nechci znát,
stejně by jsi mi mohla jen lhát.

Musím asi najít sílu zvednout hlavu a najít slunce,
posbírat od štěstí poztrácené drobné mince.
Spokojit se s tím a dál nereptat,
dokud jsi zdravý, nemáš proč se s osudem prát.

Jakmile přijde nemoc, mám tisíc důvodů ti vše vyčítat,
nevím s kolika dny má člověk ještě počítat.
Když jsi stála u mé kolébky, tak jsi mě proklela,
možná si všechny důvody moc dobře věděla.

Asi se musím naučit být vděčná za každý den,
nehledat lepší život, který možná je jen sen.
Možná, že jsi mi do vínku dala pochopení,
a v srdci nespokojenosti stále vření.

Možná mám být taková, ač se mi to leckdy nelíbí,
až najdu pochopení, třeba mě štěstí políbí.
Sudičko, nevím, jestli děkovat mám,
zatím jen vím, že není dobré být na vše sám...

Hana Hegerová: Potměšilý host

17. srpna 2011 v 18:52 | hancicula
Nemám slov. Prostě dokonalé video. Kombinace Hegerové a příběhu Němcové je fakt síla.


Everybody hurts

9. srpna 2011 v 12:24 | Poeme
Každého občas něco bolí. Někoho bolí tělo od sportu, někdo si rozbije koleno a má pocit, že to snad nikdy nepřestane bolet. Ale někdo má bolest jiného druhu - tu psychickou. Kdo to nezažil, neví, co to je. Není to smutek, není to depka. Buď vám někdo zemře a nedokážete to překonat (jako se to stalo u mě) nebo jste zklamaní sami ze sebe. Nevím, co může být horší. Oba pocity jsem zažila, prožila se vším všudy. Když umřel děda, tak mi nikdy nebylo hůř, protože jsem ztratila hůř. Od té doby se opravdu plácám. Plácám se na břehu své bolesti. Snažím se, aby mi bylo lépe. Snažím se té bolesti nepodat. Jenže stačí se podívat na pár fotek a snaha je náhle pryč.

Momentálně se bolest zesílila, protože mám problémy s rodičem. Mám pocit, že jsem dospělá a měla bych odejít. Myslím, že je to naprosto normální pocit, který není k odsouzení. U rodičů nelze bydlet nadosmrti. teda alespoň já to tak cítím. Když jsem je potřebovala, tak tu většinou nebyli. Když je nepotřebují, tak se mi cpou do života. Někdy mám pocit, že zaspali dobu a teprve teď se probudili -"ejhle, já mám děti..." Sorry, ale teď už mě nepřevychováte a ani nezměníte. Moje povaha se vytvořila zásluhou genů a výchovy. Když se vytvoří špatná kombinace "zlých" genů a mizerné výchovy, tak to není nic příjemného (vzpomeňte třeba na Hitlera a další šílence se špatnými geny a výchovou...). Když jsou geny "dobré", ale špatná výchova, tak to taky není ideální, ale ty dobré geny mohou zmírnit negativní výchovu, ačkoliv mám pocit, že až tolik ne. Další kombinace - špatné geny a dobrá výchova - znám člověka, který nebyl vychovávan u svých biologických rodičů a choval se stejně jako spratek, i když to asi nebyla úplně dobrá výchova.

Nechci nikoho soudit. Ani já sama nevím, jaká budu matka. Ale myslím si, že není moc divné, když jeden rodič si dítěte všímá jen o víkendech nebo o svátcích, je náladový a často protivný a když není po jeho, tak víceméně řve nebo je dost nepříjemný, tak se nemůže divit, že se mu/ jí dítě vyhýbá. Nic si nevynutíte násilím. Dítě je třeba vychovávat od mala, ne až ve 22. Taky vím, že i já nejsem z povahy žádná matka tereza. Líná jsem až to bolí, ulhaná, sprostá, jsem srab a nedokážu se rozhodovat. Ale z půlky je to jejich vina, že od nějakých 15 na mě všichni kašlali, já zpohodlněla a teď? Teď se těžko navrací do režimu práce. Nikdo mě nenaučil pořádně žehlit, skládat košile, takže když teď budu seřvaná je to má vina jen z části. Jsem totiž rodilý flegmatik a nic pořádně nedotahuju do konce. Něco začnu, ale nedodělám to pořádně...

Teď si možná říkáte, že moje bolest není oprávněna, ale já si myslím, že ano. Nemůžu ve 22 žít jako dítě. Teď už se to musím všechno naučit sama. Do práce mě nutit ve 22? kde to jsme? No jistě, že to dělat nebudu, protože jsem dospělá a mám právo se rozhodnout. Sama bych měla nabídnout pomoc někomu, ale proč bych to dělala, když já potřebovala pomoc, psychickpu podporu v době rozvodu, kdo mi pomáhal? Kdo jezdil po nocích k nám domů, abychom se z rodiče nezbláznili? Děda. Ten, který už nežije. Je to koloběh. Jedna bolest navazuje na bolest další. Když se to sečte, tak to může dopadnout tak, že člověk si podřeže žíly. A proč? Protože nedokázal unést vintřní bolest, se kterou je bohužel sám. Dneska jsou všichni lhostejní. Všechno chtějí řešit rozumnou domluvou. Co když to nejde? Co když to nedokážu? Co mám pak dělat? Utrápit se k smrti? Fakt nevím.

Venku krásně, uvnitř deštivo...

9. srpna 2011 v 11:56 | Poeme
Venku svítí slunce, člověk místo toho, aby byl rád a chtěl se jít někam projít, tak řeší své osobní dilema. Tedy tak to mám alespoň já. Dneska je opravdu moc krásné počasí, ale stejně je to na houby, když máte v duši hluboký neklid. Neklid, který je způsoben vlastní neschopností. Jediné, co dokážu - vypsat vlastní pocity do blogu, na facebook, na icq, ale to je tak všechno. Když to mám říct člověku, o kterém si to myslím, tak mám velký, ale opravdu velký problém. Aby bylo v duši slunečno, tak bude pro mě nejlepší až začne škola a já pojedu opět na kolej. Jenže...Tam nová spolubydlící - strach, jaká bude. Co teď? Nečeká mě nic pěkného - velký úklid velkého baráku (to by nebavilo nikoho), zkouška a seznámení s novou holkou (jak znám hoky, tak můj strach je opodstatněný)... Moje zpověď je celá zmatená, ale je to způsobeno strachem a bolestí. Bolestí, že když uteču, budou výčitky svědomí, ale budu svobodná a nebudu muset být něčí otrok. Je to opravdu velmi těžké. Těžké je se rozhodnout... Myslím si, že lepší, když je venku škaredě, ale člověk má v duši slunce :o)

T(he) E(nd)...Sobci

1. srpna 2011 v 11:47 | Poeme |  Básně (má tvorba)
Zamilovaný muž náhle to vzdal,
já tenkrát stála opodál.
Bylo mi líto, že láska končí,
všechny hezké vzpomínky se náhle tenčí.

Přicházejí ty špatné, jen o ty stojíš,
přiznat si pravdu, sám sobě se bojíš.
Vdát se a oženit, i to může být slepá cesta,
status rozvedený - to je dnešní moderní kasta.

Smát se nebo plakat, sám nevíš,
lež hltáš po velkých soustech, pravdu nejíš.
Nevěrný chlap ženě pravdu nikdy nepoví,
dál bezcenné trofeje pro své uspokojení loví.

Nevěrní muži jsou pouze stín chlapa,
přesto jejich ruka je medvědí tlapa.
Však takové muže já nechci znát,
jen slaboši musí sami sobě a ostatním lhát.

Bez citu, se srdcem ledovým,
a hlasem tak medovým,
šeptáš běhně do ucha: "Jsi tak sladká...",
jenže ona také nestojí pevně,také může být vratká.


Říká se "vrána k vráně sedá",
každý si své zrcadlo hledá.
Ubližujem ostatním, že nejsou ti praví,
pro nedostatek odvahy, veselí a že nejsou hraví.

A my? Pro ně jsme moc veselí a opilí,
oni si vytvářejí svůj svět odhodláním a pílí.
Potichu se skromností odpouštějí,
možná, že také více chtějí.

Jenže my sobci, neznáme jejich potřeby,
nejdůležitější jsou naše útroby.
Sex, chlast a rock'n'roll, to vážně chceš?
Až ti bude sedmdesát, tlustý a na hlavě pleš...

Myslíš, že pak budeš stále srdcí lámač?
Pak ti akorát zůstane po lásce pláč.
Ti, co jsi opustil, nezůstanou opuštění,
jim se osud ještě bohatě odmění...


"Malé bolesti přivádějí nás z rovnováhy, ale velké nás navracejí samým sobě."
Jean Paul